Na začátku ulice Na Betonce, v místě bývalých šraněk, stojí více než sedmdesátiletá paní s velkým kufrem, opírá se o mobilní železné hrazení a rozhlíží se na všechny strany. Vytuším, že se chce na něco zeptat, tak k ní jdu blíž.
„Potřebujete pomoc?“ ptám se.
„Ano, prosím vás, nádraží je kde? Já jsem tu kdysi byla a tady přecházela přes koleje, ale teď nevím.“
„Musíte jít tudy do podchodu, dole se dáte doleva a podle toho, kam jedete, vyjdete na perón.“ „Aha, tak prima. Jedu na Smíchovské nádraží. Děkuji vám, na shledanou.“ „Nemáte zač, na shledanou.“
Paní „nastartuje“ kufr, tedy vysune kovovou rukojeť, hluboce se nadechne a vyrazí. Na dlažebních kostkách se kolečka nechtějí točit, babička kufrem trhne, ten se otočí o devadesát stupňů a zkroutí křehké dámě ruku.
„Počkejte, já vám pomůžu.“ Říkám si, těch pět minut mě nezabije, vezmu paní kufr až na perón, do vlaku už se dostane snadno.
„Jestli jedete na Smíchov, tak to vám pojede asi z dvojky nebo jedničky. Tedy, jezdilo to i z trojky, ale to už teď nejezdí.“ Tedy pokud to vůbec jezdí, pomyslím si. A dívám se, co píší na světelných tabulích dole u výstupu k perónům. Na první nic, na druhé nic, na třetí nic, takže to asi pojede z jedničky, přemítám.
„Já ale ještě potřebuji koupit jízdenku.“
„Jo aha,“ zadívám se na její vráskami zbrázděnou tvář a říkám si, že už snad v tom věku jízdenku nepotřebuje. Ale to asi platí jenom pro tramvaje a autobusy, ne pro vlaky.
„Tak to musíte vyjít tím posledním východem až ven na chodník, dojít do staré nádražní budovy a pak se vrátit na některý z perónů…“
Paní vytřeští oči, začne si postupně odepínat knoflíky u kabátu. „Aha, no jo, tak dobře, děkuji,“ špitne.
„Pojďte, já půjdu s vámi,“ nedá mi to, když vidím, jak babička ztrácí barvu.
Pomalu jdeme podél rozkopaného chodníku, kde stavějí novou zastávku busu a kolem stavby nové nádražní haly.
„Tady budeme mít nové nádraží.“
„Aha, a kde teď koupím jízdenku?“
„Ještě kousek popojdeme.“
„Prosím? Co říkáte?"
„Ještě musíme kousek popojít,“ křičím na paní, protože vedle nás řvou sbíječky a bagr.
Co v tom kufru ta paní má, přemýšlím. Je docela těžký, kvůli nerovnostem a dírám spíše kufr nesu, než vezu na kolečkách. Z Radotína asi není, to by snad věděla, kudy na nádraží, i když i místní tu poslední týdny občas bloudí. Zvláště, když nevědí, z kterého nástupiště jim za chvíli pojede vlak. Asi byla paní u někoho na návštěvě. A ten někdo ji nechal napospas… Moje myšlenky přeruší dotaz.
„A prosím pěkně, poradíte mi, z kterého nástupiště ten vlak nakonec pojede?“
„Nevím, podíváme se na tabuli.“
Stojíme před ní. Vidím vlak s cílovou stanicí Hlavní nádraží, kolej 2. „Tak vám to jede z druhého nástupiště.“ Paní stojí a upřeně se dívá na světelnou tabuli.
„Z dvojky vám to jede.“
„Ale tam se píše 2. kolej, ale jaké je to nástupiště?“
„No to je druhé nástupiště. Píší tam kolej, ale znamená to nástupiště.“
„Ale ono to tak nemusí být, já vím, že na hlavním nádraží píší nástupiště a z obou stran jsou různá čísla kolejí,“ nesměle odpovídá babička.
„Zeptáme se v pokladně.“
Ano, paní má pravdu, také jsem nemohl přijít na to, zda čísly 1,2,3, 5 jsou značeny nástupiště či pořadí kolejí. A také nerozumím tomu, proč chybí číslo 4. Jsme u pokladny, paní si kupuje jízdenku. Pokladní na otázku, ze kterého nástupiště vlak jede, odpoví, že neví, že se to mění a že máme sledovat světelnou tabuli. Vracíme se tedy kolem staré nádražní budovy k nástupištím. Na ceduli svítí dvojka, tak s paní pomaličku scházím schody a vedu ji na druhé nástupiště.
„Pjerša platforma,“ křičí asi ukrajinský dělník ze stavební plošiny na druhém nástupišti a ukazuje na vedlejší kolej. Rozumím mu, ale oponuji.
„Na ceduli ale svítí druhá kolej, tedy druhé nástupiště.“
„Sjogodni pjerša, pjerša.“
„Co to říká?“ ptá se babička.
„Že to jede z jedničky.“
„Ale tam svítila dvojka.“
„Ale asi to opravdu jede z jedničky.“
Dívám se na hodinky a už trávím s paní patnáct minut. No nic, ještě mám čas, poštu zavírají až v šest, uklidním se.
„Tak pojďte, přejdeme zpátky na jedničku, jsou tam i další lidi, tak to bude asi opravdu ta jednička,“ říkám paní téměř do ucha, protože na staveništi je hluk. Když vidí paní schody, povzdechne. „Pojedeme výtahem,“ navrhuji. Vedu ji k výtahu, babičce se evidentně uleví. Nastoupíme do výtahu a vidím volby -1, 0.5, 0. To jsem ještě neviděl. Tak rychle přemýšlím, teď jsem dole pod nástupišti, tedy asi v mínus jedničce. Co je 0.5, to fakt netuším, ale tak mě to zaujme, že mačkám 0,5. Výtah se zastaví a my jsme u staré nádražní budovy. Na nástupiště vedou tři schody. To je tedy ta další půlka do jedničky, přemítám.
„Tady stůjte, já se jdu ještě jednou podívat na tu ceduli,“ dávám povel neznámé paní, se kterou jsme se už ale docela sblížili. Na ceduli svítí kolej 1. U stejného vlaku, kde před tím svítila dvojka. Hlava mi to nebere.
„Prosím vás, nevíte, z kterého nástupiště jede vlak na Prahu,“ ptá se mě mladá slečna, která jde kolem.
„Z jedničky, ne z dvojky, ne, pardon z jedničky,“ zakoktám a zastydím se.
Vracím se k babičce, vlak jí jede za sedm minut. Rozloučíme se, paní mi velmi děkuje. Popřeju jí šťastnou cestu. Jdu kolem staveniště nové nádražní budovy, míjím květinářství, papírnictví, za pizzerií Luna mrknu na světelnou ceduli. Zpoždění 10 minut. Přeji paní na dálku pevní nervy a přemýšlím, co asi měla v tom kufru.
Druhý den mi volá jedna známá, která byla v našem novém kulturáku Koruna na divadelním představení.
„Nádhera. Divadlo skvělý, ty budovy, který vám tam postavili, jsou nádherný. Kavárna taky super, fakt moc hezký. Jen jsem trochu bloudila z nádraží. Šla jsem z perónu do podchodu, tam jsem se dala doleva, přišla jsem k nějaký večerce, tam jsem se ptala, kde je kulturní dům Koruna, ukázali mi přes koleje směr, ale že to musím obejít. Tak jsem šla, kolem toho pivovaru Horymír k mostu, přes který jezdí vlak, ale chodník tam byl zavřenej, tak mi tam někdo radil, že musím směrem ke škole a pak nějakým tunelem, anebo zpátky na nádraží podchodem. No jako stihla jsem to tak tak. Ale moc hezký to bylo.“
Tak to je fajn, hlavně, že jsi neměla těžký kufr, pomyslel jsem si. Možná by to nějakou lepší navigaci chtělo…
