Probouzím se v půl sedmé. Nemusím, ale věk a zvyk mi nedají spát. Sednu k notebooku a projedu na zpravodajských serverech nejnovější čísla. 935 nakažených, 4 uzdravení, 0 zemřelých. Venku prší, ale psa jsem vyhnal. Jdu něco dělat do práce, dokud je klid.  

V půl deváté otevírá oči zbytek rodiny. Levé, pak pravé oko a následuje nosík - všechna tři děvčata jako srny větří, co dnes bude na snídani.

"Já nechci jogurt," hlásí místo pozdravu mladší dcera.
"Tak si vezmi termix. Nebo si udělej ovesnou kaši, je tam ta s jablky a skořicí," nabízím.
"Fuj," křičí ze schodů zjevně dobře vyspinkaná starší dcera.
"Udělejte si, co chcete. Ale doufám, že to nebudou ty vaše nezdravé lupínky s mlíkem," odvětím zatím docela klidným hlasem.

Děvčata se neochotně sunou před lednici, dokořán rozevřou její dvířka a patnáct minut hledí, co by jim tak dnes zavonělo.

"Dej sem ty borůvky. Nedávej si jich tolik. Slyšíš, dej to sem!" křičí ta mladší.
"Tak si vezmi něco jinýho, máš tady tu hnusnou ochucenou rejži."
"Já ji dnes nechci"
"No hlavně, že je táta včera musel kupovat, máš tu tři kelímky, tak si je laskavě sněz."
"Nemám na ně chuť, dej mi ty borůvky".
"Debile."
"Kreténe"
"Ticho! Jste normální? Jak to mluvíte? Snad se podělíte, ne?! Už si něco udělejte, odneste si to nahoru do pokoje a přestaňte řvát," řvu.  

Vzbudí se žena. Je spokojená, u postele jako každý den tác s jogurtem (bílý jogurt s medem, jahodami a "Emco sypáním"), topinka s marmeládou, káva s mlékem. Odhaduji, že tak dvacet minut bude ještě klid.  

"Holky, vypněte ty mobily. Já vás slyším," probouzí se do reality všedního dne žena.
"A začněte si dělat úkoly. A pak saxofon a klavír."
Ticho.
"Slyšely jste?"
Ticho.
"Haló!"
Ticho.
"Sakra, slyšíte mě, můžete mi odpovědět, dělejte si tu školu," dostává se žena do standardní formy. "Jóóó," zní unisono odpověď z vedlejšího pokoje.  

Loupu cibuli, mrkev, celer a petržel, házím do hrnce s hovězím předním. Bude rajská. Tak, jak si to děvčata včera přála, poté co se tři dny šťourala v každém jídle.
"Můžete mi říct, co teda budete žrát?!" zněla moje včerejší, silněji položená otázka... Takže rajská. A jak to u oběda dopadlo?  

"Co to je za maso?"
"Hovězí."
"Cóóó?!"
"No hovězí."
"Je nějaký hnusný?"
"Jak, hnusný? Je vařený..."
"Já už nemůžu."
"No to sníš."
"Ne, to maso už nemůžu."
"Já vás varuju, jestli si dáte po obědě nějakou čokoládu, tak si vaříte samy!"

A jako vždy dojídám zbytky. Ani pro psa nezbyde.  

"Už jsi udělala ten test z matiky?“ ptá se mile své dcery maminka.
"Ještě ne."
"A kdy ho budeš dělat?"
"Za chvíli."  

Po chvíli. "Už si děláš ten test?"
"Jakej test?"
"No snad z tý matiky!"
"No, jo."
"Tak ale dělej".
"Jo, už jdu."  
Po chvíli. "Počítáš?"
"Ještě ne."
"Okamžitě začni počítat, teď hned. Jak se chceš na ten gympl dostat? Skončíš tady na zemědělském učilišti. Asppoň to budeš mít blízko.“   

Roušky by se měly nosit i doma, trochu by tlumily hlas, pomyslím si a jdu se projít se psem.  

„Nezouvej se, holky chtějí pýct, potřebují droždí, zajel bys do obchodu?“
„Pro droždí?“
„Pro droždí.“
„A to musí péct zrovna dnes?“
„Jen ať pečou, aspoň nebudou čučet do mobilu.  

V Bille asi dvacet lidí, všichni spořádaně s rouškami, domácí či čínské výroby. Očima sledují vzdálenost mezi sebou. Stojím u zeleniny a snažím se rozevřít igelitový pytlík. Nejde to, nemohu si plivnout na prst, přes pusu mám roušku a vedle stojí mladá paní. Má stejný problém jako já, nemůže se dostat do pytlíku.

„Mohu vám pomoci, chcete ten sáček naslinit?“
Mladá paní či slečna o metr uskočí a pak vybuchne v záchvat smíchu.  

Droždí nemají. Nenapadlo mě, že se lidé zásobují i droždím. Holt peče celá země.  

Vracím se domů, u šraněk žádná zácpa, bez aut, bez lidí. Zato doma katastrofa, mouka po celé kuchyni, skořápky od vajec v dřezu, mezi třtinovým a skořicovým cukrem leží mobil, z něhož jakási youtuberka diktuje recept na úžasný, ale fakt úžasný, mega dobrý skořicový šneky.  

Odcházím z kuchyně a mrknu do notebooku na zprávy. 995 nakažených, 6 uzdravených, 0 zemřelých. To ještě jde, říkám si.
Další zpráva už je ale mnohem krutější: "Školy se možná otevřou až v září,“ čtu nahlas titulek.  

"No tak to se posereme," ulevíme si shodně se ženou.

No tak vidíte, není to u vás ještě tak zlé. Přeji všem pevné nervy a hlavně hodně zdraví!

A na závěr tip na výlet: